stařec a růže

Stojíš v prázdném rámu dveří. Opíráš se o něj ramenem a cítíš, jak dřevo pulzuje vlastním životem. Za zády si intenzivně uvědomuješ prázdný prostor místnosti a trošku tě z toho šimrá v zátylku. Pohneš se tedy a vyjdeš ven do slunečního světla. Sejdeš po třech schůdcích, které už dávno měl někdo opravit. Vidíš, jak se beton drolí? Poodstoupíš směrem doleva a opřeš se pro změnu o bíle omítnutou stěnu domu. Přivřeš oči. Po tváři tě hladí vítr, který sebou přináší vůni hlíny a teplého dřeva. Stojíš sám, s rukama v kapsách, se zavřenýma očima, nepřemýšlíš o ničem moc zvláštním. Pod víčky se ti vynořují vzpomínky jako obrazy. Stíny lidí, se kterými se už nevídáš. Měl bys zvednout telefon a někomu zatraceně zavolat. Přece víš, co ti říkal doktor. Potíž je v tom, že taky víš, že doktor je trouba, co ti vlastně vůbec nerozumí. Ačkoliv je samozřejmě sám přesvědčen o opaku. A že se užíráš? Nesmysl!

Otevřeš oči a tvůj pohled padne na růžový keř. Odkvétá. Chvíli přemýšlíš, co dál - pak je všechno najednou jasné. Není nic přirozenějšího, než odlepit se od stěny a jít do kůlny pro zahradnické nůžky. Chvíli se poslepu přehrabuješ v temné polici mezi šroubováky, pak sáhneš až úplně do nejvnitřnějších útrob skříně a vytáhneš je. Staré, ale funkční zahradnické nůžky s rukojetí z komunisticky ošklivého šedivého gumoplastu. Zavřeš dvířka skříňky a vyjdeš z kůlny. Nůžky držíš v levé ruce, přičemž pravou si prohmatáváš kapsy, jestli náhodou nenajdeš cigarety. Asi jsi je nechal v kuchyni, co z toho...
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.

Vánice

I.
Jdu polem.
Vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Bolí. Štípají.
Jsou horké.
Jsou krvavé.
Z lesa se ozývá křik podřezávané zvěře.
Nebo to řve člověk?
Nevím.
Jdu polem a vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Jsou krvavé.


II.
Vidím stín.
Obrys, skvrna černého světla.
Sníh mě oslepuje.
Snad je to stín vlka, co žije na měsíci.
Žije na měsíci a když má hlad,
sestupuje na Zem a pojídá naše mrtvé.
Jeho spáry trhají shnilé maso
a z ran se drolí zaschlá krev.
Vidím stín.
Sníh mě oslepuje.

bez názvu

Tvář svou skrývám do Tvých dlaní,
o lásku prosím bez ustání,
o Tvůj úsměv, o Tvou něhu,
na kolenou - bez úspěchu.

černota po půlnoci

Dnes je to několik týdnů, spíš měsíců, co nepiju a nehulím trávu. Pokud jeden nepočítá těch pár excesů. No, excesů... Jak se to vezme. Například když jsem se takhle jednou opil a zhulil se známým, pro kterýho jsou tyhle činnosti prakticky jedinou náplní dne. Chtěl jsem si vzpomenout, jak to celý vypadá. Jak nejsem zvyklej, bylo mi pak skoro na umření. A nepomohlo to. Líp mi nebylo. Tak jsem se na to vykašlal úplně. Mám pocit, že moje předchozí přesvědčení, že mám s hulením a s chlastem jakýkoli problémy, byla jen hra, kterou jsem obelhal snad i sám sebe. Nic z toho mi doopravdy nechybí - hulit ani chlastat nechci, nechutná mi to a nepřitahuje. Takže co z toho?

No, ale že mi to nechybí možná není až tak pravda. Nevím. Mám pocit, že můj život teď nestojí za nic. Dřív mě bavilo si povídat s lidma, držet s nima krok, dělat pitomosti, chlastat kafe a valit, dokud jsem nepadl. Dnes se většinou nudím, nebo jsem ze všech okolo pořádně vyděšenej. Nevím, jmožná se bez drog a chlastu zkrátka nedokážu bavit. Jediný, co vím, je že se mi to ani trošku nelíbí. Svět je jenom zaplivanej bar, plnej prázdnejch a šedivejch sklenic. Takže jestli mi chlast a hulení opravdu neschází? Možná mám pocit, že bych se měl radši začít tiše upíjet k smrti. Kdybych ale jen mohl a hlavně kdyby mi to jelo. Vymazat si mozek a zapomenout. Nemyslet. Hlavně nemyslet a nepřemýšlet. A necítit. Necítit už nenávist, vztek, smutek, strach, ani hnus. Necítit sžíravou lásku a hořkou radost, necítit už vůbec nic. Anestezie vědomí a negace života.

Dnes kámoši sjížděli speed. Já si dával matonku a nudil se. Dýler, co si sedl vedle mě, dělal před hochama ramena, že si prý zrovna tenhle večer s partnerem pro neshody dělili "firmu". Údajně měli ve skladě fetu za milion osm set tisíc. Ubožák. Přišlo mi to k smíchu a šel jsem domů.

život

Jsem prach a v prach se obrátím.
Promlouvám k větru, k dešti,
ke kapkám oblohy i k hlíně zemské,
ale práh Tvého domu nepřekročím.

Prosil jsem Tě, přemlouval i podváděl,
ale tys oslyšel má slova.

K mým nářkům hluchý,
plášť potřísněný krví,
dál kráčíš obrovský, neznámý, neproniknutelný.
A já? Já stojím opodál.

bez názvu

Tvé ruce jsou studené jak kámen.
Tvůj úsměv ztuh' v něžnou grimasu.
Probuzení bývá surové, zdá se.
A po nás temnota?

my soul is a stump

- Vtip. To je německy "der Witz", ne?
- Aha, od toho musí pocházet jméno "Auschwitz" - tam asi lidé umírají smíchy.

A. Goldflam: Doma u Hitlerů aneb Hitlerovic Kuchyně

Občas se člověk zastaví a zjistí, že je někde, kde nikdy nechtěl být. Zjistíte to ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jediný člověk, ke kterému jste schopní být úplně upřímní, je váš psychiatr jednou za tři týdny na půl hodiny. Pálit mosty nemá cenu. Jen polykáte pilulky a čekáte, až vám duše vroste zpátky do těla. A nikdy už nebude celá. Pamatujete si přesně, kde jste poztráceli její kusy a jak. Dokonce i kdyby jste šli ve svých stopách zpátky a snad se je pokusili najít, nebylo by vám to nic platné. Byli by jste stejně směšní jako člověk, kterému cirkulárka utrhla prsty a on teď sedí nevěřícně na dvorku v kaluži vlastní krve, přikládá je zdravou rukou zpět na otevřené rány a snad si myslí, že samy od sebe přirostou.

Myslím na ně každý den. Na ztracené kusy mojí duše. Dokážu je přesně spočítat. Znám je jménem. Pamatuji si každičký jejich detail. Jen je nemám ani v sobě, ani u sebe.

noctambul

Skřípavý hlas ženy bez minulosti se při styku s mrazivým nočním vzduchem tříští jako kus ledu, který padá z okraje střechy. Muž, něco přes třicet, černá kožená bunda pošitá cvoky. Vlasy do culíku. Plnovous.
"Kam jdeš?" ptá se ho přiožrale.
"Domů. Jdu. Musím."
"Nechoď," protahuje slabiky. Víčka očí padají dolů, hlava na stranu a vzad.
Z dechu jí smrdí cigarety.
"Říkám, že musím. Buď hodná holka." Sevře ji pevně kolem ramen. Nepolíbí ji. "Tak buď hodná holka," opakuje připitoměle. "Víš, že musím domů. Marie by se zlobila."
Na to ze sebe ona vychrlí: "Ser na Marii! Je to kurva!" a tvář se jí přitom svraští odporem. Obličej má znetvořený vztekem.
"...takhle o ní nemluv," hlesne on, pustí ji, podívá se stranou a opakuje tu svou idiotskou mantru: "Buď hodná holka."
Náhle, jako by jej jeho upřený pohled utkal ze světla pouličních svítilen, objeví se na horizontu zářící silueta nočního autobusu. Blíží se ulicí jako obrovské, hluboce oddechující zvíře. Červená linka sraženého dechu na nočním nebi. Zabrzdí a otevře dveře. Ona ale dělá, že nechce nastoupit.
"No tak už běž!" vyrazí ze sebe, jako by se jí náhle štítil.
"Ale já chci být s Tebou," téměř ho prosí.
On sebou ale trhne, jednou rukou ji drapne pod paží a skoro násilím ji vleče po schůdcích nahoru do autobusu, kde ji neurvale napůl hodí, napůl posadí na jedno z mnoha prázdných sedadel. Skloní se nad ní a sykne: "Říkám Ti, že musím domů." V tom se začnou dveře autobusu zavírat. "Kurva!" uleví si.
Na jejích rtech se ale rozhostí úsměv. Jako by vůbec nevnímala jeho hněv a vše bylo v tom nejlepším pořádku. "Vidíš? Teď jsi už jenom můj."
On se s odporem odvrátí, tupě se zahledí směrem k místu řidiče a rezignovaně prohodí: "Víš co? Uvidíme se zítra, jo?" Autobus přijíždí k další zastávce. Jakmile ošklivé hydraulické písty sepnou a rozevřou křídla dveří, vyskočí muž ven.
"Hej!" zakřičí za ním ona, jako by jej to snad mohlo zastavit. On jen mávne rukou a spolkne ho noc. A ona? Ošuntělá, s rozmazanou řasenkou a na jedné straně zcuchanými, špatně odbarvenými vlasy, se jenom podívá do temné tabule okna na svůj odraz. Svůj zrcadlový odraz. Na podchlazeném skle se kondenzuje vlhkost a může se zdát, jako by to byl její obraz, který pláče. V ústech ještě cítí nakyslou chuť jeho spermatu... ...a je zase sama.

bez názvu

Pro Tvůj svět bych přestal dýchat,
tak proč nemohu zapomenout?
Jsem prázdný, jako sláma
a má mysl šla už dávno spát.
Jenom ve snu, kde budem spolu tančit,
ruku v ruce, ret na rtu,
budeš mou.
Jen v tom snu budeš mou.