první noční můra, kterou si pamatuju

Kdy se mi tato noční můra zdála si nejsem přesně jistý. Byly mi tři roky? Dva? Čtyři? Kdo ví, nejspíš ne víc. Pamatuji se, že když jsem se z ní probudil, byl jsem ve své dětské postýlce. Takové té s vysokými bočnicemi po všech čtyřech stranách, aby dítě nevypadlo.

Potácel jsem se temným tunelem, na jehož konci slabě zářila jiskra světla. Strop se náhle začal svažovat a já se tak musel spustit na kolena a plazit se po všech čtyřech. Jít za světlem byla má jediná možnost záchrany. Za mnou zněla kovovým echem tma jako sametová pokrývka. Neprostupná, neprodyšná, vedoucí až někam do žlutých chodeb pod povrchem světa, v nichž se osaměle prohání beztvaré, slepé noční můry. Tvorové bez tváří a bez očí, s nestvůrnými ústy vprostřed hrudníku, plnými včelích žihadel a se železným jazykem. Tvorové, kteří jsou vždy jednu zatáčku chodby za Vámi. Stále blízko, ale stále neviditelní - skrytí za žlutými zdmi s nekonečnou spletí odporně páchnoucích žlutých trubek.
Plazím se krok sum krok. Koleno, levá ruka, pravá ruka. Malíkovou hranu si rozškrábnu o nějaký výčnělek ostrého kovu. Zastavím se a strčím poraněnou ruku mezi rty a zkoumavě přejedu po ráně jazykem. Železitá chuť vlastní krve mne laškovně šimrá na patře a chuťových pohárcích. Znovu na všechny čtyři a dál. Ústí tunelu se blíží. Už rozeznávám ulici venku. Po chodníku jdou chlapec s dívkou a drží se za ruce. Něčemu se bezstarostně smějí. Po kočičích hlavách vozovky přihrká stará červená škodovka a zaparkuje u chodníku. Vystoupí z ní muž středního věku, natáhne se zpět do nitra vozu a vytáhne nějaký balík. Do tváře mu není vidět, ale všimnu si, že má veliké ruce. Jako dvě lopaty. Přistoupí k ústí tunelu, vší silou do něj šoupne balík a pošle jej tak mým směrem. Nevím proč, ale skrčený tiše klečím na místě a čekám, až za ním zabouchnou dvířka škodovky, která vzápětí po krátkém zakašlání nastartuje a odpíchne se od chodníku. Teprve pak pokračuji směrem k ústí tunelu, ke světlu, k temnému čtverci balíku, který mi nyní leží v cestě.
Nemohu jej nijak oblézt, neboť je najednou zničeho nic jaksi příliš velký. Není jiného vyhnutí - abych se dostal ven, musím se dotknout toho žlutavého voskovaného papíru, který tvoří jeho obal a pokusit se jej nějak odstrčit stranou, nebo jej snad dokonce budu muset vystrkat až k ústí tunelu a tam jej před sebou vyhodit ven. Na omak je balík měkký, lepkavý a jaksi podivně teplý. V příšeří tunelu se podívám na ruku, jíž jsem se jej dotknul. Je rudá čerstvou krví. To jsem se snad prve tak moc pořezal? Najednou si uvědomím, že i pod koleny cítím vlhkost. Ta krev vytéká z toho balíku! Začnu křičet a to už se balík sám od sebe rozpadá a já se dívám na zničené, zmučené torzo lidského těla bez hlavy a bez končetin. Ječím, řvu, seč mi plíce stačí. Přede mnou krvavá hrůza, za mnou temný tunel plný nočních můr. A světlo? Světlo je na dohled, ale nikoliv na dosah.

PF '09

vymýtání

Zakryj si tvář a pospěš do dvanáctého domu.

V chrámu půlnočního světla,
té zšeřelé ulici věčné nicoty,
dej vykvést hlasu svého nitra,
a potom, s dechem pavoučím,
se postav lidské sběři.

Potři si víčka popelem a zpívej.
Zpívej hymny našemu Pánu,
který v bolestech kříčí "Satanas!"

Zaboř zmučené prsty do chladivé lázně krve!
Slyš plakat ozvěnu ticha
a se skomírajícím plamenem svíce
pak zhasni sám!

hromada hoven

Doteky zla na zátylku
mně nenechají ani chvilku
spát, či bdít, či snít, či žít.

Souží mě když v jitra stínu,
chutnám hořké plody spleenu,
zlo vidím, slyším, cítím, jím.

Labyrint zla, stěny ze skla,
skřípot bot a v prachu pot,
v prstech mrazu mravenčení,
skelný pohled, hnusu chvění.

Ráno, za dne, večer, v noci,
nikdo není ku pomoci,
jak kámen klesám hloub a hloub
a ve zlu hrozím utonout.

Grafomaniakální psycho aneb Svetr, sirka, pálenka…

Vysvětlivka: Do dnešního dne minimální zlepšení psychického stavu. Ovšem protože v takových chvílích člověk dělá nejrůznější věci, aby se zabavil, našel jsem na svém počítači něco, co jsem napsal kdysi, zhruba v době, kdy mi odeznívalo poslední psycho. Inspirativní...

Svetr, sirka, pálenka…
Rozhodl jsem se vyhodit svůj svetr do smetí. Byl už celkem špinavý. Mám ten pocit, že dokonce zapáchal. Nač však hned volit velká slova, že? Řekněme, že prostě pamatoval lepší časy. Ale jak jsem tak stál u popelnic, připraven zanechat ten kus oděvu bezdomovcům, začalo mi jich být trochu líto. Ne bezdomovců, těch ne, těch je mi líto už dávno. Myslím líto těch let, která se mnou můj věrný svetr zažil.
Byl cítit olejem z friťáku, který jsem jím vyčistil odpoledne, já ale místo toho ucítil svěží vůni rozkvetlé louky, po které jsem kdysi rázoval se svými přáteli. Ve vzduchu se vznášelo aroma volně rostoucího oregána. My se dřeli s batohy do kopce, funěli a já proklínal idiota, který designoval krajinu kolem mne. Přede mnou se hýbala postava mě více než povědomá. Postava figurující ve všech mých erotických fantaziích toho týdne.
Ano, i tohle byl můj svetr. Mé hipízácké já, které jsem držel v náručí. Smích a korálky. Oujé, sentimentalita je fajn věc. Zamáčkl jsem slzu dojetí, ale musel jsem to udělat. Vyňal jsem ze záňadří baňatou láhev... Protože jsem nechtěl pustit svetr, opřel jsem si ji o prsa a volnou rukou ji odzátkoval. Zvedl jsem ji k ústům. Pořádně jsem si vychutnával nebývale přesnou koordinaci své ruky. Tu slast přiblblého valčíku masa. Přitiskl jsem hrdlo lahve na svá dychtící ústa. Došlo k další extenzi a pronaci několika svazků mých svalových vláken. Láhev se vztyčila nad mou tváří jako fénix zrozený z popela. A přesně jako fénix i ona byla plná vroucího ohně, který mi sežehl vnitřnosti. Serval jsem tu bájnou nestvůru ze své hlavy a toporně se nadechl. Položil jsem svetr na šedivé víko onoho plastikového hranolu, kterému se z nedostatku jiných, přesnějších výrazů, stále říká popelnice. Potom jsem s dlouhodobě cvičeným zamyšleným výrazem vylil zbytek fénixova ohně na svůj ušmudlaný svetýrek, odhodil láhev do kouta a poodstoupil.
Je vždy praktické vědět, kde máte zrovna sirky. Já je nosím vždy v pravé dolní kapse mých navy blue cargo kalhot (Kenvelo, 1200,- Kč). Pokud se nalézáte v divočině a pronásleduje vás smečka vlků, můžete je potom zastrašit hořící větví. Když jste naopak na širém moři a blížíte se na svém vratkém člunu k neznámé pevnině, je dobré mít jistotu, že když už pojmenujete tuhle hroudu Ohňová země, bude to mít alespoň pořádný důvod.
A existuje rovněž důvod, proč jsem zrovna tady, a proč potřebuji sirky. U nás v domě zcela náhle vypnuli topení… Usmějete se a možná se i optáte: „Proč Vám, mistře, vadí vypnuté topení?“ A já vám odpovím: "Možná je mi semotamo zima, no tak co?“ Ale vy v hloubi svých malých zčernalých srdcí víte, že to není to, co mě na chladném doteku radiátoru pálí ze všeho nejvíc. Ne. Je to ona ošklivá diskrepance v čase a prostoru, která mi dělá starosti. Řekněme, že mi vadí jisté esoterické vlny, které okolo sebe vyzařuje ta trhlina v samotné materii vesmíru, která, jak cítím, se kolem mne neustále rozšiřuje. Nakonec z ní bude, obávám se, rozšklebená hnisavá rána, zející jícen nekonečna, který mně bude chtít pohltit.
Tohle sídlištní pseudoměsto se totiž jmenuje Žárov. A mě nenasere nic tak jako nepřesně pojmenované věci. Možná jsem to zdědil po předcích, protože se říká, že němčina je téměř puntičkářský jazyk a v mých žilách koluje více než ein viertel echtes Deutches Blut. Já osobně si ale myslím, že je to tím, že už jsem zkrátka takový. A právě proto jsem se rozhodl k tomu jedinému správnému činu. Teď se všichni zahřejeme, drazí sousedé. Ano i vy, paní Pohanková. A propos, paní Pohanková, myslím, že vy mě už svým věčným bušením smetákem do stěny dlouho srát nebudete.
Vytahuji z krabičky sirku. Opřu ji zlehka o škrtátko jediným precizním pohybem své paže. Realita kolem mne je napnutá k prasknutí. I sirka je vzrušením bez sebe. Toto je okamžik, pro který rostla v lese, pro který byl ten její strom rozřezán, rozmělněn a omočen v pravé Peruánské síře. Ano, toto je okamžik, pro který každá správná sirka žije. Ví, že už brzy zahraje svou dokonalou etudu o jednom herci. Rozbíhá se po běžecké dráze svého osudu. Její drama je krátké, leč vroucí. Sirka proletěla vzduchem, krátce zablikala a dopadla na můj černý kentusácký svetýreček. Chvíli nic a pak najednou prásk a on vzplane jako fagule.
Netrvá dlouho a s ním i celá popelnice, celá místnost, celý dům. Radostně běžím ven. „POMOC HOŘÍ!!!“ Křičím zplna hrdla. Lidé se valí ven na ulici, někteří volají mobilem hasiče.
Já se rochním v teplém světle požáru a nastavuji své tělo blahodárnému teplu. Ano, hýbat světem je pokaždé srdeční záležitost. Naplňuje to člověka zvláštním, sladkobolným pocitem viny a roztouženosti. Je to podobné pocitu ženicha, který ulehá s pannou. I když tahle dáma zvaná Svět už rozhodně není panna. Pravdou ale je, že každý pokus zapsat se do historie je jedinečný, neopakovatelný a proto ze své samotné podstaty panenský.
Zdá se, že každý touží po oněch příslovečných pěti minutách slávy. Ano, i já. A co je ten důvod, proč lidé touží po slávě? Je to jediná cesta k nesmrtelnosti. Dokud si nás lidé pamatují, jsme stále naživu, no ne? To je přeci esence naší existence – vstupovat do mysli ostatních a zde pobývat. Pobýváme zde přeci pouze a jedině tehdy, když nás někdo vnímá. Jakmile by nás celé lidstvo začalo ignorovat a masově uvěřilo v naši neexistenci, okamžitě bychom zmizeli, stejně jako zástupy našich předků, které spolykalo zapomnění. Mnoho naivních lidí se domnívá, že pokud zanechají v tomto slzavém údolí potomka, záleží na tom. Myslí si, že pokud mají děti, žijí v nich dále, a i když jejich těla zeslábnou, zastaví se, rozpadnou, že potom skutečně nezemřou, že jejich část žije dál. To je ale jen iluze. Každý ví, že jediný život věčný má Ježíš Kristus, Cézar, Atila, Král Artuš (a ten se k získání nesmrtelnosti ani nemusel narodit) a Pepa Rádecký z Horního Dvořiště, který každý rok slaví své slavné předzrozeniny a upřímně věří, že je stvořitelem všehomíra. (A on jím taky je a největší tragédií katolické církve je, že ho ještě nestihla posadit po pravici Bóží.)
Ano. Sláva je esencí věčného bytí. Neříká se snad Bohu Ten, který dlí ve slávě? Ano. A proto jsem Autorem Velkého Londýnského Požáru i Slavného Požáru sídliště Žárov. Proto s odleskem plamenů ve skle svých brýlí tupě vraždím důchodce i matky s dětmi, které proti mně s jekotem vybíhají z plamenů. Spoušť mé značkové ostřelovací pušky Dragonov je chladná i v rostoucím vedru burácejících plamenů. Je tak hladinká a černá. Je odlitá z roztavených zubů poslední bledé Mátohy Obrovské, vyhubené sibiřskými lovci v roce 1892. Je mou paží, mými ústy i mým jazykem. Píšu jí rudě žhoucí verše do bílých hrdel křičících mužů.
Myslím na ona nespočetná akvária, jejichž obyvatelstvo se dávno uvařilo ve svých mokrých domovech. Na psy a kočky, kteří se smaží v uzamčených bytech. Na špatné komediální herce, zaznamenané na nekonečných kilometrech videopásků, kteří právě konečně letí ke hvězdám.
Mrazivým vzduchem se nese čpící pach spáleniny. Popel usedá do korun zasněžených stromů a dělá z nich černé vdovy uprostřed smutných polí.
Vzpomínám si na příběh lišky a černého kmene Indiánů Cree. Liška běžela polem. Zanechávala za sebou jasnou stopu. Běžela zrcadlem čistého vzduchu. Nad obzorem se vznášel lehký opar. Něco jako ledová fata morgána. Krajka z ledu utkaná na obrovském stavu jinovatky. Liška se otočila k západu a chvíli běžela podél zamrzlé řeky. Ve vzduchu cítila brusinky pod sněhem a vlhké zdání jara. Proběhla lesem a vyběhla do polí. Uprostřed lánu stál starý strom. Jabloň. Pokroucené větve obalené sněhem. A o kmen bylo opřeno zrcadlo. Liška se velmi podivila. Dosud znala pouze své odrazy na vodní hladině. Ty vždy ležely na zemi a když jste po nich vyjeli tlapkou, rozpadly se. Tohle bylo něco nového. Liška si sedla, zírala na zrcadlo a umrzla. To je konec toho příběhu.
Poučení je prosté: Nikdy nedej na to, co vidíš. Proto můj svetr, můj požár, jméno mého sídliště i moje já si jsou svým způsobem rovnocenné. Rovnocenné v prožitku smrti, který jsem uštědřil tolika živým bytostem.
Musel jsem své staré já zničit, aby mohlo povstat mé já nové.
Musel jsem uvést v soulad všechny nesrovnalosti ve jménech věcí. I já přijmu svou pravou podobu. Budu jako Baal, Astaroth a Azaziel - budu vládnout věnci času a vesmíru.

A to je konec tohohle příběhu. Můžeš se stát svým vlastním vládcem a Bohem, když nedáš na to co vidíš.

End 19.3.2003

Kosmický vítr

Dnes jsem se po dlouhé době znova potácel na pokraji propasti šílenství. Z nějakého nejasného důvodu jsem zas zažíval stavy změněného vnímání. Svět měl divné barvy a všechno jsem viděl jakoby skrze nějaký tunel (ačkoliv periferní vnímání bylo nejspíš zachováno). Zvuky byly tiché, hlasy lidí zněly jako šustot muších křídel a i červi v hlíně pod mýma nohama křičeli hlasitěji než celé město kolem mě. Moji mysl ovládal sled podivných černých myšlenek zhouby, šedivé touhy a hnusu. Za mýma očima explodovaly nože, nůžky, jehly a pokroucený plech. V ústech hořko a na čele pot. V hrudi jsem cítil oheň.
Flashback to nebyl, na to byl stav moc dlouhý. Deprese taky ne, na to mi to myslelo moc jasně. I když jsem zažíval pocity, kterým pracovně říkám "impending doom", stále jsem si byl nejasně vědom, že nejspíš ten nůž ležící na kuchyňské lince neuchopím a nevrazím si ho do břicha, jako mne k tomu pudilo vnitřní pnutí rozhárané mysli. Jednu chvíli jsem už už cítil, že co nevidět začnu všude vidět krev - že dostanu tu nejpříšernější vizuální halucinaci, kterou jsem zažíval při stavech blízkých šílenství, které mi před lety přivodila kombinace dlouhodobého požívání koktejlu psychedelických drog.
Zvláštním způsobem jsem věděl, že stačí jen málo a mohu kdykoliv navázat tam, kde jsem před lety couvl. Vrhnout se do náruče šílenství. Vysmát se konvenčnímu vnímání reality a odplout tam, kam za mnou žádná jiná mysl nemůže. Mé tělo by se dost možná změnilo na obyčejnou blekotající hmotu bez mozku, bez duše, o kterou by se snad staral někdo z rodiny. Sral bych, žrádlo by do mně cpali hadičkou a prdel by mi pucovaly zdravotní sestry. Waking coma. Nebo bych spadl pod tramvaj či projíždějící auto dřív, než by mně doktoři dostali. Kdo ví.
Cítil jsem žíravé doteky Pekla na vnitřní stěně lebky. A to bez drog či alkoholu, bez vědomé snahy stav vyvolat, bez spánkové deprivace (i když v poslední době spím celkem špatně), bez bezprostředního spouštěče traumatické zkušenosti. Osobně si myslím, že to je dlouhodobý stres, který si vybírá svou daň. Pravda je, že tohle prostě zrovinka není můj rok... Budou-li se opakovat a stupňovat stavy, které jsem prožil dnes - pak možná opět prožiju změnu osobnosti, jako už jednou v minulosti. Nemohu říct, že jsem nebyl se současnou verzí toho člověka, kterého lidé znají pod mým jménem, spokojenější, než s verzí první. Ale co by tomu říkal ten starý, ten mrtvý, ten co obýval tohle tělo před tím, než to definitivně posral s LSD a pustil sem mně, to vážně netuším. Třeba i mě čeká stejný osud a taky budu nahrazen - kdo ví.
Poslední dobou mívám divné chvilky. Stavy fyzické strnulosti, kdy mou mysl ovládne myšlenka smrti, zmaru, černého smutku, ale ty zatím nikdy netrvaly celý den tak jako dnes... A poprvé od svých experimentů se Sněním jsem cítil to volání kosmických hlubin, do nichž bych mohl své vědomí ponořit a už nikdy nenajít tělo, do kterého bych se vrátil. A dnes jsem se toho volání nebál, ale byl odevzdaný.

Jdu spát. Mé tělo křičí po temném spánku zapomění...

ples příšer

Prázdný prožitek prázdných dní.
Prázdné láhve, strach a splín,
prázdnota kolem
a prázdnota uvnitř.

Šepot deště proniká ztichlým domem.
Ty vůkol slyšíš hlasy sov,
šustot křídel,
kroky bot...
Tanec párů v parukách.

Pudr se jim sype z ramen
a stříbří okna
jinovatkou zimy.

místo činu

Prosit za odpuštění je pozdě,
má Lásko.

Už ležíš v kaluži,
zmačkaná do klubíčka,
paže zlámané
a ústa oněmělá.

Prosit o milost je pozdě,
má Lásko.

Už skončilo dějství bolesti
a Ty, přes přivřená víčka,
oči ztrápené,
svou radost jsi už měla.

demi-anual II

Říjen mě pronásleduje sytým oparem šarlatových listů.

Babí léto minulo
a srdce nevinného
spálili na hranici
spolu s hromadou starých jízdních řádů.

Koruny stromů strnule mávají pahýly větví
a já mám pocit, že jsem to já,
komu kynou:
"Pojď za námi a sestup spolu s mízou zpět ke kořenům."

děsně stupidní lyrika

Podzim se slil s barvou,
kterou jsem nakreslil slunce.
Namaloval jsem ho krásně kulaté.
Kutálí se spolu se mnou
přes lesy a hory v dálce.
Splynu se svou pastelkou
a obarvím jí celý svět.

Válka mezi motýli
se rozhořela zprudka.
Prostříleli si křídla
a padali v soustředných kruzích
vstříc černé vráně
motýlí říše smrti.

A podzim tiše míjí má okna, má lásko.
A já na Tebe čekám, plný něhy a napětí.
A Ty, stále stejná,
stále jiná,
nepřicházíš.

Proměň mne v kámen, Bože!
Ať vím, že nejsi hluchý k mým nářkům...

masky

Žár šedivé marnosti
proniká nám do kostí.
Slaboch jsem a slaboch budu,
když chlastám a chci zahnat nudu.
Oblečeni do kostýmů
popíjíme v šedém dýmu
kouře divných cigaret
a čert nám civí do karet,
když plynem spolu k věčnosti
tím karnevalem marnosti.

náhrobek

Divná země svírá s nebem pokřivený úhel.
Položený v nitro z boru sbitých truhel,
Točím hlavu líně na stranu
a myslím, že už nikdy nevstanu
a přesto - hle - se zvedám, vznáším,
černou myšlénku z čela plaším
a stávám se světlem, teplem,
žhnoucí výhní plamene,
když se dotkne mého ramene
křídlo holubice dosud kamenné.

oheň a noc

Píseň touhy krví psána,
v srdci noci mocně plála,
probuzena po setmění,
klidný oddech spáčův mění,
na ohnivé výhně sluj.
Na jejích křídlech ke mě pluj,
Něho, vraždou požehnaná.
Dřív, než vzplanou ohně rána
vyslyš tuhle moji píseň
a uhas mou strašnou žízeň.

Když napiju se z číše jedu,
snad na Tebe zapomenu.

Nahlédni za zrcadlo a najdeš Zoufalství

Jdeš ke mě lesem divných skel,
divnou řadou divných zrcadel.
Za každým z nich tvář se skrývá,
zlým pohledem mě tu vítá.

Ty skalou jsi a skalou budeš,
až za zrcadlo za mnou půjdeš
a v nekonečném zrcadlení
mé duše ztišíš strašné chvění.

V tom divném lese divné bázně,
kde Ti píšu divné básně,
potřebuji Tvého dechu.

K němu přicházím si pro útěchu,
jím zlomím moc těch hnusných skel,
těch vždy přítomných zrcadel.

Suicidal

Polykám střepy a snídám trní,
pro nesnesitelnou bolest jména není.
Možná, že je a to jméno je Tvé.
V nenávistné lázni, po okraj krví naplněné, dnes utopím své srdce.
Proříznu svá víčka a probodnu své dlaně jen proto,
že mi to pomůže.
Hned ráno se zabiju.
Teď to ještě vydržím, koneckonců, kdo by to tu teď uklízel?
Chci si vrazit do oka nůžky.
Chci cítit ten chladný hrot ve svém mozku.
Cokoliv je lepší, než v něm mít zapsané další jméno člověka,
kterého miluji a zároveň nenávidím.

Entelecheia

V té tváři září světlo svic,
měkký odraz bílých voskovic.
Má popelavá líčka líbá
dívky obraz, který neumírá.

To snad Smrt je sama, panna bledá,
co milého svého stále hledá.
Ta krutá kráska spát mi nedá,
ach srdci mému stokrát běda!

Pro Tvou lásku, panno sedmibolná,
když obejmout mě budeš svolná,
dám své tělo červům v plen.

Jinošský splním slastný sen
býti navždy Tebou políben,
polibkem Tvým ukojen...

touha

Každý pór mého těla křičí touhou po Tobě,
mám pocit, že jsem toho tak po okraj plný,
že mi musí co nevidět puknout srdce a rozletět se na dva kusy.
Celý svět šeptá Tvé jméno
a já bych chtěl zlíbat zemi, které se dotkla Tvá noha.
Mít tak privilegium moci vedle Tebe usnout, či se vedle Tebe probudit!
Byl bych tím nejšťastnějším tvorem na Zemi...
A Ty přitom spíš jen ve vedlejší místnosti.
Leží mezi námi slabých pár decimetrů prostoru a jedna zeď.
A přitom bys stejně mohla ležet na opačném konci světa!
Výsledek by byl stejný...

slza

Tak strašně mě bolíš!
V té prosté větě se skrývá tolik hrozné pravdy.
Tak strašně mě bolíš!
Jsi jako nůž, kterým se otáčí v ráně.
Tak strašně mě bolíš!
Nesnesu jediný pohled na Tebe.
Tak strašně mě bolíš!
Chci zulíbat Tvůj úsměv.
Tak strašně mě bolíš!
Chci obejmout Tvůj život a prolít pro Tebe potoky slz.
Tak strašně mě bolíš!
Lásko! Tak strašně mě bolíš!
Tak sladce mě bolíš!

dřív, než bude pozdě

Planeme pohřebním světlem jako svíce, které někdo příliš prodloužil knot.
Naše půlnoční exposé se řítí tmou jako požár a hrozí sežehnout celý Svět.
Prosím Tě na kolenou, přiživ ten sladký plamen!
Neboť bude-li Svět zuhelnatělou mrtvolou, já chci shořet také.

Dřív, než bude pozdě.

What is it, you chose from life, old man?

Pruhy zázraků v blyštivé
temnotě sivých hvězd
zní jako hlahol zvonu.

My jsme jako drobné fazety života,
biologická informace námi proudí
jako nespoutaná řeka dat.

Zdá se nám o našem pádu
za světlem těch hvězd,
co objímají naše těla svou září
a spolu s námi se modlí

za zázraky Jara.

demi-anual

Kdo ví, co bude v září?

Teď máme duben,
čas se posunul
a zůstal tam,
kam jsme ho dali.

Ale kdo ví, co bude v září?

Teď stromy nasazují listy
a noci se krátí.
Teď sršíme štěstím
a dýcháme mládím.

Ale kdo ví, co bude v září?

Něco končí,
něco začíná,
plácnutí do vody
a rakve z olova.

A kdo ví, co bude v září?

linie

Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...

večer

Bojím se Tě a zároveň po Tobě toužím.
Slavným výstupem velikého Amatéra se vždy začíná ta největší estráda všech dob, zvaná Láska. Proplouvá oparem složeným z lidí a míří neomylně k Tobě. Je jako elektronický ohař Raye Bradburyho, co vyčenichá každičkou nepravost. Plíží se ode mě k Tobě jako červená nit dějin.
Výbuchy ohně a ledu se ozývají svatou prázdnotou noci jako výstřely z pušky. Pronikám Tvou pavučinou, naveden jeho drahou letu a jako velký netopýr se Ti zaplétám do vlasů. Mé dlaně hledají Tvé dlaně a spolu se potápíme do oceánu zapomnění.

K zbláznění Tě miluji.
Když na Tebe pomyslím, přebíhá mi mráz po zádech. Když mi požehnáš svým polibkem, točí se mi hlava. Jsem skutečně šílený, že Tě miluji. Tvé pohledy jsou neproniknutelné jako věštba orákula a v mém srdci zasévají strach. Miluji Tě a mám z Tebe panickou hrůzu. Potí se mi dlaně jako malému klukovi. V břiše mi lítají motýli a v krku mám knedlík. Miluji Tě k zbláznění. Jsi jediná a jsi všechny ženy. Jsi můj archetypální sen.

Byl bych pro Tebe schopen vraždy.

čekání

Čekám na Tebe a Ty tu nejsi
a já vím, že nebudeš.
Včera jsem Tě viděl
a stejně mi chybíš.

ruce

Máš tak krásné ruce. Když se Tě potají držím pod kavárenským stolkem, připadá mi, že by stačil jediný neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček by mi prostě zůstal v ruce. Víš, Tvé ruce jsou jako motýlí křídla, ať to zní sebe víc kýčovitě... Ale žádné trefnější přirovnání zřejmě neexistuje. Jsou tak drobné, tak jemné, tak nádherné. Jsou jako nějaké filigránské dílo dávno mrtvého kovotepce. A přitom jsou tak teplé, tak měkké a poddajné. Tvé nehty jsou jako maličké perly, Tvé klouby jako jemné oblázky, Tvá kůže je jako samet. Tvé ruce jsou prostě tak krásné, že mě z toho až jímá hrůza. Proto Tě pustím, dřív, než si nás někdo všimne a dávám přitom pozor, abych neučinil ten osudný, neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček mi prostě nezůstal v ruce...

ploty

Tak dlouho jsme nebyli spolu, proč, to netuším. Jenom vím, že je ironie osudu, jak plochá se mi zdají najednou všechna slova, která se mi derou z konečků prstů. Přitom jsem jako nahý. Nahý a možná nemocný. Nevím. Platí snad to samé, co platí pro šváby i pro lidi? Přežiju atomový výbuch, otřepu krovky a poletím dál? Nevím.
Jediné, co vím je, že jsme už tak dlouho nebyli spolu. Chtěl bych Tě umět popsat. Do všech detailů. I když vím, že to nikdy nedokážu. Škoda. Vím, že ta slova, co mi prýští z konečků prstů jsou tak ošklivě plochá. Přitom ty samé konečky prstů Tě znají. Znají Tě líp, než jsou ochotny přiznat. Neznají všechno, to rozhodně ne! Smysl některých věcí jim doposud uniká. Ale slova, která z nich prýští jsou tak úžasně plochá. Nemají ani hloubku, ani váhu, ani chuť, ani vůni, ani dech života, tak jako Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu? Nevím.
Já si hrál na zahradě, když jsi odešla zadními dveřmi. Skákal jsem z kaluže do kaluže jako pětiletý kluk a díval se vzhůru na paprsky světla, jak pronikají listy lip jako kladiva skrz měkkou tkáň lebky. A Ty jsi zatím otevřela dveře na verandu a chvíli se na mě dívala, jak tam tak stojím se zakloněnou hlavou. A pak jsi je zas zavřela, sešla do přízemí a odešla zadními dveřmi. Jen tak, bez rozloučení, zatímco já si hrál na zahradě a skákal z kaluže do kaluže jako malý kluk. I ta vosa, co mi tehdy bzučela kolem ucha ke mně byla shovívavější, nežli Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu?
Tvé tmavé vlasy se nezachytily v zrcadle, před kterými jsi si je každé ráno česala. Tvůj dech nezůstal v přikrývkách a Tvé šaty jsou jako prázdné kukly. Visí v otevřené skříni a snad čekají, že se zase vrátíš a vezmeš je sebou tam, kam jsi odešla. Já ale dobře vím, že se už nevrátíš. Možná proto, že jsme tak dlouho byli vedle sebe a už tak dlouho jsme nebyli spolu.

gold

He was seeping the mellow gold of the night.
His lips were just so red, you couldn't believe your eyes!

And the longer he stared in the darkness,
the closer She seemed to him.
It was by some incredible accident of light
that enabled him to see Her curves against
all the odds of the Night.

Her hands flew like two doves
through the shade and landed upon his forehead.
Carresing. Stroking...
And he, like a dog, obeyed every order they gave him.

And Her lips, seeping the mellow gold of the Night,
were just so red! You couldn't believe your eyes!

osud

Jdeme spolu tichým pláčem,
pláčem plným bodláčí,
to protože, milá holka,
jenom léčit nestačí.

Přikládat lístky jitrocele
na hrudníky skřivánků,
co za jarních červánků,
přiletí nám do postele...

Musíme se spolu čelem
postavit teď celým tělem
všem těm darům,
co mě i Tobě,
navzdory vší naší zlobě,
posílají oblaka.

Bábel

Pádem do hlubin žluté touhy
je katastrofa dokonána.
Předchází jí však mnohdy
takové šílenství těla i ducha,
že z toho jednomu srdce usedá.
Pokud máme hledat rozptýlení
v náručí nevěstek, lze nás snad
označit za zvrhlé zpustlíky?
Chceme žít a ne zmírat zkrušeni
tíží nějakého břemene konvencí.

Dotknout se oblaků jen na jediný
okamžik a slíbat z jejich rtů vůni nebe.

vyhlazení

Dotek jantarové jehly na srdečním svalu mne zbavuje pohybu stejně jako soudnosti. Neodvažuji se pohnout v obavě před jeho chladným bodnutím. Můj otevřený hrudník dýchá tisíci smrady. Rána zející jako propast prázdných úst. Stačilo by jen mírně se naklonit kupředu a vše by bylo dobré.

Vyhlazení je ultima ratio rationis. Jde snad vyhladit vzpomínku? Vyrvat její kořeny z prstě života a odhodit ji jako plevel na tlející kompost zapomnění? To jistě možné je, avšak ačkoliv se snažím sebevíc, stále mi v mysli zůstává její otisk - negativ - šlápota v blátě mého mozku.

Snesl bych snad její pohled? Její dotek? Její hlas?

Její smích zní tupou ozvěnou v mé hlavě, jako bych jej slyšel včera. A ještě dutěji a výrazněji slyším hukot ticha, které mezi nás padlo jako tíživá peřina tehdy, kdy jsme se viděli naposled. Klečel jsem tehdy u jejích nohou. Zní to pateticky, ale v tom gestu nebylo ani zbla patosu. Já klečel a ona stála za mnou a společně jsme zírali vstříc temnícímu nebi, které jakoby naznačovalo náš budoucí osud.

Pokud ji už nechci nikdy v životě spatřit, pokud si nedokážu představit, že bych činil určité věci jen proto, že mi ji stále připomínají, znamená to snad, že ji stále miluji? Nebo že ji nenávidím...? Na to asi nikdy nenaleznu odpověď, protože ani jedno z toho necítím. Jsem si vědom jen onoho vyhlazení, prázdnoty, negativu, obtisku šlápoty do měkkého bláta mého mozku.

societas leonida

Je skutečně naším osudem stát se vždy tím, co sami nenávidíme? Stát se součástí maloburžoazní noční můry, oženit se s vlastními matkami, které nutně začneme nejdřív podvádět a posléze nenávidět? Stát se malými kolečky v dobře šlapajícím soukolí společnosti, které nás nakonec odvrhne jako nepotřebné a nechá nás chcípnout v kaluži vlastních sraček? Sociálně spravedlivá společnost není možná. Vždycky má jeden čokoládu a druhý chcípe hlady.