PF 2011

Bílá krajka kryje kraj

a jinovatky jinotaj

dlouhou nocí tichem zvoní.

Mrtvou mlhou mokrý mráz

stiskem smrti studí nás,

však když se naše duše spojí,

života tep upokojí

i zasněžený ledu hlas. 

tanečníci

Jsme sami.

Tak strašlivě jsme sami,

že bolest odloučení

do nás proniká jak jehla,

jak horký nůž,

jak ocelové šídlo,

co propichuje kůži.

Jsme v jednom ohni.

Jsme v jednom jediném plameni

a trneme nespavostí

jak starci nad hrobem,

co se bojí zmeškat vlastní smrt.

Kolem nás se tančí.

Tančí kolem chudokrevné páry,

zkonejšené objetím hudby,

ústa spojená polibky,

paže propletené,

tančí, tančí, tančí,

tancem plamenů,

tancem bolesti,

tancem smrti,

tancem odloučení....

zenebuddhizmus

A lelked a dallam
/Tvoje duše je melodie/
/Your soul is melody/

A tested a ritmus
/Tvoje tělo je rytmus/
/Your body is rhythm/

Az elme az rím
/Mysl je rým/
/Mind is rhyme/

Ez Zenebuddhizmus*
/To je Zenebuddhismus/
/This is Zenebuddhismus/

*("zene" = maďarsky "hudba")
*("zene" = "music" in Hungarian)

tiché štěstí

Ďábel tiše teše

krvavé verše

do kmenů stromů

a do kamení.

To rudé písmo pálí

jak pláč znesvěcených světic

ve stínech starých světnic:
i zdi zde oněměly hrůzou.

Křik křiví úsměv,

brní v uších a ničí duši,

rána co nepřichází

a rány co padají

hloub a hloub...

To ďábel kráčí tmou,

dláta krví zbrocená.

slastná ohavnost

Špinavé triky a nezaplacené účty se kupí u dveří jak křišťálové hory z dětských pohádek. Nahá pravda sklíčeně posedává v koutě místnosti a tiše čeká, až k ní přistoupíme. Postáváme za úsvitu na rohu ulice, díváme se navzájem do tváře a vzpomínáme, kdy jsme se naposledy milovali. Pak mě políbíš a jdeš domů spát. Já se otočím, mizím v prvních paprscích slunce, vítr mi hladí tváře a mé prsty mrznou v kousavém podzimním ránu. Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Zanikáme pro sebe v tom jitřním bezhlasí, přerývaném zvuky prvních aut a kuřáckého kašle. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a protáhnu krok. Z kapsy vylovím po paměti dýmku, odloupnu z palice kousek zelené hmoty a naplním kotel. Zapálit za chůze, potáhnout, vyfouknout. Stroje mých plic pracují na plno. A já se od tebe vzdaluji, v čase, prostoru i realitě, propadám se do vlastních myšlenek a tvůj obraz nechám blednout. Však ono zas až o tolik nejde, že? Jen o život, samotu, smrt... Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Na nebi svítí nápis: "Zde zanech všechnu naději." A já jej poslouchám, odkládám poslední zbytek radosti a štěstí když se roupouštím v hvězdném prachu podivných hodin a dní... Láska, naděje, štěstí...? Prázdná slova šeptaná do větru. Neexistence jakékoli konzistence dopadá do listí stromů jako déšť, co smývá špínu světa a žene ji pološerem do ústí kanálů. Stejně tak tvá duše pátrá v mých očích po náznaku odpuštění. Kolik času jsme spolu strávili? Hodinu, dvě? Rok? Co na tom záleží... Prosit na kolenou nemá žádný smysl. A tak kráčím podél smutných tváří domů, okna mě pozorují jako oči němých žalobců a ústa jejich semknutých dveří páchnou psí močí a šeptají ohavná obvinění z vražd srdcí. Opadané listy stromů se mě snaží chytat za kotníky v paranoidní předtuše zimy. Nad hlavou mi táhnou křídla vran a v zádech cítím cizí pohledy jako drápy koček, které zapoměli nakrmit. A my se už nikdy neuvidíme, nikdy, nikdy nikdy... V objetí prázdnoty uvnitř z minuty na minutu umíráme.

nenávist III

A znovu promlouvá nenávist. Je šedá jako kámen a je chladná jako led. Její dotek pálí vlasy a tříští kosti. Její pohled je propastí plnou prachu a rozdrceného skla. Nelze jinak, než začít brousit nůž a přejíždět po čepeli bříškem prstu. Vezmi tu čepel, ten nůž a přilož jej ke kůži. Zatlač na něj a rychle zatáhni.  Vidíš tu rudou linku, co teď zdobí tvou tvář? Zajeď nožem hloub. Několik málo řezů - teď zatáhni, opatrně... Stahuješ si kůži z obličeje jako rudou, vlhkou plachtu, beztvarou masku. Díry očí visí zplihle jako shnilá jablka, jako slaná voda, jako pelyněk. Mačkáš ji a odhazuješ pryč jako něco nechtěného. Válí se v koutě - maso pohozené na jatkách. Odpad. Teď vezmi sůl a vetři si ji do ran. Přidej kovové špony, popel, žluč... A stejně necítíš bolest a stejně jsi stále prázdný. Zvedneš zkrvavenou karikaturu hlavy. Nenávist uhýbá pohledem a smutně kráčí pryč. Odchází do prázdnoty a koženou masku tvého obličeje si nese coby trofej... 

jeden večer a jedna noc

Chci být vzduchem a chci být trávou a hladit svým pohledem tvoji tvář. A přitom ti oči tak moc toužím vyškrábat. Jsem vlastně mrtvý a přitom tak strašně živý. A nenávidím a přitom miluji. Z mých prstů prýští krev, co jsem trny zpod nehtů vydrápal. Třísní papír a třísní zemi a vytváří obrazce, co tříští prostor do malých koutů bolesti. Zároveň jsem rozervaný i scelený. A nevidím konec a na počátek jsem asi radši zapoměl. Bezděčná nevděčnost, krutá gesta, zbytečnost - zraňujeme oba.

spáváš v trávě často?

V objetí větru se choulíš k zemi,
ocelovým nebem sladce zkonejšená;
přikrytá stébly trávy,
perutěmi ptáků,
písněmi stromů
a prachem cest...

Tvá duše se rozprostírá nad obzorem.
Pluje skrz mraky,
kroutí krk a chce ostříhat Slunci vlasy;
zapřená lokty o hvězdy,
vzpíná se na špičkách,
napjatá k prasknutí jak telegrafní drát;
její nehty se třpytí mrazivým dechem kosmu
a černobílé komety jí něžně hladí tvář..

Když Tě pak budím,
loudavě se k Tobě vrací 
- je prosycená vůní nebe;
do prsou Ti vklouzne
se spikleneckým úsměvem.

-"Prosím, otevři pusu, vyplázni jazyk a řekni 'ááá'..."
-"A pročpak?"
-"Protože jsi spolkla Slunce a chci ti vidět do očí."

Ty se usměješ, rty sevřené jak kámen;
pak s neznámou dálkou spojíš krok
a ukrytá v plameni tančíš jak snop jisker,
když Slunce pevně tiskneš v náručí...

pro Štěpánku

runaway

Před sebou samým ještě nikdy nikdo neutekl. Bojíme se svých vlastních stínů jako ohně a nevnímáme sílu, která nám proudí v žilách... Ale něco přeci jen dokážeme - snít o tom, jaké by to bylo utéct a nikdy se neohlížet zpět. Já o tom sním od malička. Vždycky, když bylo doma nejhůř, tak jsem si představoval, že si zabalím pár nejnutnějších věcí a prostě odejdu. Půjdu stále vpřed a vpřed a nebudu toho nikdy litovat. Teď to konečně dělám. Utíkám. Na útěku samém o sobě není vůbec nic špatného. Je to jako ponořit se do oceánu života, zpřetrhat bludné řetězy, co nás svazují a plavat, plavat, plavat pryč. Co na tom,že se nejspíš utopím? Co na tom, že se dřív nebo později v té dálce oběsím? Co na tom, že zahazuji všechno, co jsem kdy v životě měl? Poprvé a asi i naposledy v životě se cítím svobodný...

Jen ta zlomená ruka dnes nějak bolí. Víte, pokoušel jsem se to zas celé skončit a znova to poněkud nevyšlo. Tentorát o něco hůř, než jindy. A teď mám v sobě kus implantovaného železa a jsem tu sám se svými myšlenkami... Včera mi někdo, od koho bych to nikdy nečekal, řekl, že takové věci se dělají daleko od lidí a pořádně. Ta slova se mi zaryla do duše jako rozpálený pohrabáč a ta hanba a zoufalství, co jsem v té chvíli cítíl, se nedá slovy vyjádřit. Chtěl jsem hned ráno nasednout do auta a jet to tedy udělat daleko a pořádně... Ale času je asi zatím dost. Však ta rozcuchaná, malomocná stařena, která mě hladí po vlasech, šeptá mi do uší sladce jedovatá slova a na krk mi nasazuje oprátku, však ta zase přijde. Otevře si svým černým spárem dveře, odvede si mne a do rukou mi zase vtiskne provaz. Není třeba se bát. Však ona přijde. Ona zase přijde...

oči plné deště

Sivý soumrak ztichlý stínem smrti;

do deštivého dne Bůh svou sílu dal.

Mokrá mlha padá do kapradí

a v srdci živí žalu žár.

Mladé oči, osud v chmurném hávu

krůpěje krve, co s krutou krásou skrápí zem,

čepele vody sečou rudou trávu

 a z šatů noci odkrojily šarlatový lem.

Tehdy v dešti, za večera,

nevinného vrazi nožem ubodali

a ty mladé oči dali vranám vyklovat.

Jeho duši pak co běsní vlci roztrhali,

marně sytíce svůj nenasytný hlad.

černý oheň

V očích máš plameny

a tvář ozářená ohněm
propadá se do tmy;
přivíráš oči a pomalu usínáš,

poddáváš se snu

a odplouváš do podsvětí.

Tam pod zemí leží kosti z olova 

a lebka plná hnisu 

a rány co mokvají 

a otevřená hruď

a nahá střeva,

a srdce co tluče 

do rytmu menuetu.

Pokračuj vpřed.

Už vidíš ta ústa, co prosí beze slov?
Ostnatý drát zdobící  tvář hříšníka

a krev, co se mu sráží na skráních,

pomalu, jak nachová pryskyřice...?

Vedle něj jen vyšeptalá, neupitá voda,

co chutná jak roztavený kámen

a leptá patro jako vitriol.

Nikdy nedojde pokoje:
je smířený s osudem,

ale přesto dychtí po zvratu.
A cítí strašnou nenávist 

a cítí divnou lásku
a je uvnitř prázdný.

Tak prázdný,
až jeho nitro brní 

jako přesezená duše.

V očích má krev a pod jazykem trny.
Však hle - přesto tleská životu

a ty vidíš, jak hořce pokouší se smát.

bez názvu

Černé slunce, černý sen
černé ráno, černý den,
stisk čelistí a křupot kostí...
a prosívání stínů
a víno, ach víno červené,
co prýští z přetrhaných krkavic.

stíny

Zem je syrová a zebe do nohou.

Ty proplouváš šerem:

nohama drtíš stébla trávy 

a na tvých chodidlech 

ulpívají kapky rosy

co zvoní a slábnou,

jak cinkot sklenic,

jak mladá láska,

jak pustota zvonic

jak tichý pláč...

Jsi píseň - jsi plná not

a  přitom Tvé paže

vztažené k měsíci

neprosí o objetí.

křižovatky

Větvení rozcestí jabloní
a provinilý smích
a modrá obloha
a prameny vlasů
a teplé kameny,
co hřejí do zad.
Prosvětlení sluncem
jako motýli na slovech přišpendlení
v průniku polibku
do dálky odplouváme.

dopis

 V mé kůži je ticho a tma.

Kupí se tu nedopalky cigaret...

Na skladě je taky smrt a strach.

Pod ztuhlým šklebem lebka plná prachu.

Konečky prstů ztuhlé mrazem

a v očích křivá zrcadla.

A mé dlaně?

Ty jsou neodvratně prázdné

jako hlavně cirkusových pistolí...

Měsíce pomalu krvácejí z kalendáře

a čas marně hledá obvazy.

červánky

Horizont hoří.
Oceány ohně.
Kapky rosy věští vůni hlíny
a Tvé vlasy jsou
jak sametový smrtičas,
když stojíš nad strání
v syrové krvi podvečera.

Chřadni se mnou, má lásko.

nokturno

Violou bez strun být

a z vody víno učinit,

v náruči ticha dlít

a svoji vinu odčinit,

to moc bych chtěl.

Snad je to moc.

Snad víc bych směl,

až padne noc:

pak já se stanu violou

a z vody bude víno.

Naplním se pokorou

a vše obejme ticho.

fading light

Pomalu mizím a splývám s okolím...

Jsem jak vyčerpaný sen nebo promeškaná zima,

když v prstech mrtvých dívek hledám jemnocit.

Plynu časem od chvíle k okamžiku

a někdy bolím a někdy se zas raduji...

ale většinu času jsem jednoduše mrtvý.

A pak pomalu mízím a splývám s okolím

a s kapkami deště se vytrácím jakoby po větru.

nenávist II

Tisíckrát zemřít a umírat. Umírat bolestivou smrtí, která nemá konce a třeští agónií řetězů - ponořená do hlubiny, která bezedně civí uprostřed mořského dna. Tam zakopali tvé ostatky, ty trojská meduzo, ochraptělá zrůdo, co po nocích kradeš nemluvňata! Tam tě skryli, zakleli a zamčeli na tisíce západů. Hoříš sinalým plamenem nejchladnějšího tartaru, zrůdo, v tvém dechu hnilobné kameny našly svoji řeku! Hnuse, který neměl nikdy být! Tam zemři a shnij a udav se vlastní záštiplnou zlobou....

krutost

Máš v sobě břity nožů.

Když ti naříznu kůži,

bude vidět obnažený stroj.

Kov. Lesk krve. Čepele.
 

Krutost zahalená v nesobeckém hávu.

Paví pera a nožky pavouků:

vždyť to v očích máš pavučiny!

A tolik se bojíš smrti,

že nechodíš ani spát:

jen tak poleháváš

a bráníš se dotekům jehel,

co ti zevnitř derou kůži.

Tvé srdce už nebije:

ztuhlo v mrtvolném tichu před bouří.

Tak pojď a nadechni se prachu:.

v zubech smrt, snídáš lahev vodky.

...a přece ti v žilách koluje teplá, rudá krev.

déšť

Vůkol vlaje vlhký křik vody.
V kalužinách zbyly už jen
mokré prsty znásilněných
                          milenek 
a chlad co zalézá pod nehty.

Půjč mi svůj dech a své dlaně:
chci je nést deštěm
skryté pod kabát;
chci s nimi žehnat
prázdnotě kapek a okapů
a pak je odnést kamsi do polí.

Mezitím plosky chodidel
pleskají o chodník: vidíš?
To jsou jen běžci v dešti.
S čísly na zádech i na hrudi
jak prašivé psy nás letmo míjejí.

Nevnímají:
jsme jim cizí nebo lhostejní,
ale spíš nevidí nic
než ten promoklý provaz,
co natáhli jak cílovou pásku.

A až i ten poslední proběhne,
ten provaz pro nás ukradnu...

Když pak budeš chtít, 
můžu i tebe zahrabat,
tím provazem svázanou,
ve stínu mrtvých sedmikrás...

zvláštní den

Někdy plavu vstříc světlu,
sám a sám,
padám do propastí záře
a umírám bolestí nádhery;
vesmír se tlačí na spánky
a uniká očima
coby nekonečné oblouky duh.

Písky beznaděje
se přesýpají skrz mé prsty,
a protíkají mým tělem
jako míza
jako krev
jako láska
jako fenomenologie lidského početí.

Lehám s Lilith,
objímám anděla lásky,
prostitutku Boha
a laskám ji svým jazykem.

Propast se zvětšuje,
já padám a smršťuji se
na vědomý bod,
střed eistence,
atomární vědomí.

Postavy v kápích
se sklánějí na hranici vidění
a zvedají ze země
zkrvavené tretky.

někdy ale

Bolest; a smrt, která váhá.

Bolest; a slabé paže.

Bolest; a opovržení.

Někdy chci vidět světlo.

Někdy chci vidět konec.

Někdy ale chci spálit své srdce.

Ale bolest; a smrt, která váhá.

Ale bolest; a slabé paže.

Ale bolest; a opovržení.

malé pasti

Každý den chci zemřít o něco víc než ten předchozí. Jediná věc mne uklidňuje, a to je fakt, že v čase se s každou sekundou smrti přibližuji a vím, že není úniku. Proboha, proč nepřijde? Bojí se snad? Vždyť je tak krásná. Je nádherná a tak chladná: ano, chci ji líbat na umrlá ústa a přivinout se k jejímu povadlému poprsí. Chci, aby mne sevřela do svého kostlivého náručí a už mne nikdy neopustila. Okamžiky, kdy na ni zapomínám jsou krátké, ale já jsem věrný milenec...

magie bronzu

Kovová chuť v ústech
a dloužící se stíny.
Vlhkost hlíny
a tvé nahé, nahé nohy
a nahé paže
na kůře oskeruše.
Cigareta dohořívá
a dým ti halí tvář:
pronikáš jím celá,
uvolněná a přirozená
jak křivka hřbetu koně.
Mravenčení v prstech
a sepjaté dlaně,
kovová chuť v ústech
a letmý polibek.

pablo neruda - solo la muerte - jen smrt

Jsou tu osamělé hřbitovy,

hrobky plné němých kostí,

srdce co jde tunelem

tmou, tmou, tmou;

jak vraky lodí zevnitř umíráme,

jak zdušené srdce,

jak pomalý odchod od kůže k duši.

Jsou tu těla,

úpatí lepkavých, chladných náhrobků,

v kostech je smrt,

jak čistý zvuk,

jak štěkot bez psa,

zní v hlase jistých zvonů, jistých hrobů,

sráží se jak vlhkost, jak slzy, jak kapky deště.

Někdy vídám osamělé

rakve s napjatými plachtami

zatížené kotvami těl, ženami ve smrt oděnými,

pekaři, bílými jak andělé,

zádumčivými dívkami, co provdaly se za notáře,

rakve, co plují proti proudu vertikály řeky smrti,

té temně purpurové řeky,

jen vzhůru, s plachtami napuchlými zvukem smrti,

napuchlými tichým zvukem smrti.

Do hlaholu se vkrádá smrt

jak bota bez nohy, jak sako bez těla,

přichází a klepe na nás prstenem bez kamene, bez prstu,

přichází a křičí na nás bez úst, bez jazyka, bez krku.

A přesto její krok zní

a její šat zní, tichý jako strom.

Vím o ní málo, neznáme se dobře, často se nevídáme,

ale myslím, že její píseň má barvu mokrých fialek,

fialek, co tak dobře znají zem,

protože tvář smrti je zelená,

a pohled smrti je zelený,

s ostrou vlhkostí fialek

a s nejtemnější barvou vyčerpané zimy.

Ale smrt jde světem také převlečená za březovou metlu,

mete zem a hledá mrtvoly,

to smrt je v té metle,

je to jazyk smrti, co hledá mrtvá těla,

je to jehla smrti, co hledá svou nit.

Smrt je v kolébkách:

v těžkopádných matracích, v černých pokrývkách

žije v nich natažená, a náhle začne dout:

duje temným zvukem, který napíná povlečení

a pak postele plují k přístavu

kde čeká ona, oblečená jako admirál.

Pablo Neruda - Residencia de la Tierra (1933)
přeloženo z angličtiny za použití španělského originálu

jarní jitro

Probudil jsem se, chvíli sebou v posteli házel ze strany na stranu, pak vstal, obul si pantofle a vyšoural se na balkón. Byl jsem unavený, ale nechtělo se mi už spát. A nechtělo se mi ani smát, ani křičet... Stál jsem, opíral se o zábradlí a cítil, že se pomalu trousím po okolí - otevřený jako čerstvá rána, pomalu spálený na jemný popel a následně rozpuštěný v hlíně kdesi v hloubce u paty domu. Ticho kolem rvalo uši. Svět mne hladil jako nechtěný polibek staré ženy a laskal mne jako odhozené novorozeně, které někdo šoupnul v igelitové tašce k popelnicím. V jeho dechu se vznášela hrozba rezavých nožů a zubatých břitev. Bylo krásné jarní jitro.

všude je krev

Mrak temný a vazký jako smola

se zvedá v mé hrudi a dusí mě, dusí.

Žádný stín

a všude zmar

a slunce žár

vysušuje kosti

a vítr na ně hraje jako na píšťaly.

To postel hrobu volá...

Vyřízni dítě z lůna matky a nabodni je na kopí.

V krvi nemluvňat si vykoupej vlasy a natři si jí tvář.

Projdi prachem vypleněných vesnic

a zanech černé stopy v trávě.
Stařenám rozdrť lebky
a muže upal svázané ve stodolách.

Své srdce zmačkej jako papírmašé

a vymodeluj z něho hrot, střep, čepel nože

a tu pak vbodni do krku svých nepřátel.

Zaraž mi pod víčka třísky.

Vytrhej mi nehty z jejich růžových lůžek

a z hrudi sedři kůži.

Svaž mi ruce za záda

a pak mě kopej a řež a bičuj a vyj u toho blahem.
Nahého mě ukřižuj
a polij mě výkaly.

Pak shoď mne ze skály a dívej se jak plachtím.

Poslouchej, jak mé tělo naráží o balvany...

 

Proč jen cítím tu řeřavou nenávist...?

křupeto

1 hrnek ovesných vloček
1 hrnek hladké mouky
¾ hrnka ořechy/čokoška/rozinky
1 hrnek cukr (moučka nebo krystal)
½ hrnku tuku (máslo/hera)
1 vejce
trocha vanilkového cukru
lžíce soli rozpuštěné v troše vody

160 až 180 stupňů, 25 až 40 minut; musí to úplně ztratit lepkavou konzistenci a chytit tmavší barvu (samozřejmě ne úplně do spálena, že jo). Jinak kdybys to dělal jak já, tak máslo nahrazuju ghí cca v poměru 2 díly ghí na 1 díl obyčejnýho másla (to kvůli chuti). Recept na ghí doporučuju hledat v neocenitelné legendární příručce "Vaříme s konopím", která kdysi vyšla tuším v nakladatelství JOTA a jistě bude někde lítat online. Jinak osobní tip: ganju před zpracováním na máslo povař cca 15 minut v čisté vroucí vodě, kterou komplet vylij do hajzlu a pak teprve hmotu dál zpracovávej běžným postupem. Dostaneš tak z těch rostlin hodně bordelu a špatné chuti a zároveň (protože do čisté vody se ti žádný thc nevyvaří, že jo), budeš mít ve finále ghí stejně silný.
Jo a ještě: ono je to samozřejmě supr pečivo i normálka. Za prvé je to stoprocentně blbuvzdorný, za druhé je to dobrý, za třetí výživný a za čtvrtý to vydrží i v totálně polních podmínkách poživatelný klidně 2-3 měsíce a nezkazí se to. Je to recept od jedněch horolezců, co si to dycky brali na náročný výpravy, takže je to faaakt odzkoušený v praxi. Garantuju.

PS: A teď mě ještě napadá - ono to jako není buchta, ale sou to koláčky. Stačí to těsto kydat lžící na plech na pečicí papír v nepravidelnejch hromádkách. Do tvaru koláčku se to rozteče samo, tak se vyser na nějaký modelování. Jo ale pamatuj - pečicí papír je klíčovej pro úspěch díla. Bez něj to neuděláš.

hovna s cibulí

     Ztratit veškerou vůli k životu není až tak těžké, jak by si možná někdo myslel. Stačí si uvědomit, že veškeré naše činy jsou pouze produktem rozhodnutí, které je vlastně velice snadné učinit. Prostě jdete a provedete akci. Vyšlete několik nervových impulzů a smrštíte pár svalových vláken. Natáhnete šlachy... Není nic složitého překonat pomocí téhle rozumové úvahy i sebezáchovný pud. Psychiatři i psychologové jsou pitomci, když na něj spoléhají... 

     Nejzajímavější mi na depresi přijdou právě tyhle stavy rezignace. V obvyklém povědomí si lidé  často myslí, že když má někdo depresi, je jednoduše smutný nebo skleslý. Ale ono to vlastně není až tak jednoduché. Nemůžu popřít, že takové stavy jsou taky součást téhle nemoci, ale vlastně nejsou její samotnou podstatou. Podstatu deprese tvoří něco víc, něco hlubšího než je pouhý smutek. Dalo by se to označit za zoufalství, ale to taky není úplně přesné. Ono jde totiž právě o tuhle  úplnou vnitřní rezignaci na celý svět. Je to stav, který se skrývá někde v dálce za smutkem, zoufalstvím, či nenávistí, které jsou všechny integrální součástí deprese. Je to opovržení vším, co jste kdy v životě milovali, nebo měli milovat. Je to nenávist k celému světu, ale hlavně k sobě samému. Je to hluboká, úplná a naprosto bezcitná beznaděj....

     Ale fascinuje mě, jak se někdy právě ten nejstřízlivější stav mysli může tak dokonale smísit s touhle rezignací na život. Je pravda, že psycha, posuny vnímání a nejrůznější další psychotické úlety, které mi zpříjemňují bytí na této rovině existence, mají taky cosi zvráceně zajímavého do sebe. Na tohle to ale zdaleka nemá...
     Co mě ale sere ze všeho nejvíc, jsou lidi, co si myslí, že tomu rozumí a říkají vám, aby jste to nedělali, že žít má nějakou cenu. Kreténi. Pokud má někdo utkvělou představu, těžko mu ji rozmluvíte. Podívejte se do učebnice, když mi nevěříte a pak mi všichni polibte s takovejma kecama prdel. Blbci.

nečekej lepší radu

Rukou shnilou prašivinou

na nebe kresli ostrovtip

a v rozhalené noci hávu

se snaž zkyslé víno pít,

duši prodej jak máš v plánu

za zlatou naděj beznaděj,

na anděly zapěj chválu,

a v tichu pláči propadej.

Prones slova žalozpěvu

na sníh, který roztaje,

vypij plnou číši hněvu

a uteč jen dál od ráje.

Rozluč se pak se vším kolem,

přehoď smyčku přes hlavu,

pohoupej se horem dolem

a skonči správně - po staru.

psychedelická pohádka

Za tento text vděčím inspiraci svými sny a díly těchto autorů:
Timothy Leary, Stanisław Lem, Susanna Clarke, Richard Dawkins a Carlos Castañeda

Text vznikl postupně mezi říjnem 2009 a březnem 2010.

      V malém, avšak dostatečně významném kybernetickém království zvaném Kalkulie vládl  pevnou rukou král Golgotron. Veškeré prováděné výpočty ukazovaly, že jeho vláda bude mít významný vliv na další osud kybernetického království, což ovšem nikoho příliš nepřekvapovalo, neboť Kalkulie dosáhla za jeho časů nebývalého rozmachu a její sláva se šířila až na opačný konec galaxie. Golgotron viděl, jak se mu království pod rukama vyvíjí a mění a pokaždé, když se ráno rozhlížel z teras svého paláce, přemýšlel, jak tu krásu a harmonii zachovat i pro budoucí generace. Nebyl již mladý a bylo mu jasné, že i jeho vláda jednou skončí a že je nutné ustanovit toho správného dědice, na jehož bedrech by spočinula celá tíha Kalkulie.
      Proto povolal Golgotron tři proslulé konstruktéry a každému zadal následující úkol: aby mu sestrojil syna, dokonalého vládce a dokonalou bytost, dokonalého dědice jeho trůnu. Konstruktéři se pustili do díla. Koumali a hloubali, počítali a plánovali, kreslili nákresy a psali algoritmy programů. Když utekla nějaká doba, předstoupili před Golgotrona a sdělili mu, že každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí splnil zadaný úkol. A skutečně. Za nimi se pnuly hrudníky tří dokonalých bytostí z chromu, oceli a bioaktivní tkáně. Golgotron je přehlédl zkušeným okem, poděkoval konstruktérům a vyplatil jim smluvenou odměnu. Konstruktéři se poklonili a uctivě se vzdálili.

      Král osaměl se svými třemi kybernetickými syny. Věděl, že jej pozorně sledují a poslouchají, protože napjatě očekávají, až jim sdělí, proč povolal jejich tři vědomí do časoprostoru vesmíru. Golgotron si je zamyšleně prohlédl a potom pomalu promluvil: "Mám pro vás tři úkol. Kdo tento úkol splní a uspěje, stane se mým následníkem. Vítěz bere vše. Korunu, zemi i veškeré živé a mrtvé poklady, jimiž oplývá. Sám jsem v nejvyšší věži království zkonstruoval dokonalý myslící stroj. Tento myslící stroj oplývá neomezenou schopností senzoricky stimulovat vaše vědomí. Jakmile se k němu připojíte, pohltí vás odlišný časoprostor od toho, do nějž jste nyní povoláni. Jinými slovy - tento stroj bude dokonale simulovat odlišnou realitu. Vaším úkolem pak bude ponořit se do hlubin stroje a s jeho pomocí dosáhnout nejvyššího stupně duchovního osvícení. Kdo dosáhne cíle, ten bude mým dědicem." Tak promluvil král Golgotron.

      A skutečně. Tři kybernetičtí synové se odebrali do nejvyšší věže království a nalezli zde myslící superstroj se třemi uživatelskými rozhraními. I vzali každý svoji sadu elektrod, zapnuli se a zapojili a byli myslícím strojem vrženi do myriády vířících světů.

    

      První ze synů Golgotronových, Krutor, se ocitl uprostřed nezměrné temnoty vesmírné prázdnoty, prozářené světlem hvězd. Připadal si větší než planety, než samotné hvězdy. Ale zároveň jej tísnil bezbřehý pocit nesmírné nepatrnosti ve srovnání s nekonečným prostorem kolem. Plul v něm tiše a přirozeně jako bílá, gigantická kometa. Nastavoval své tváře vesmírnému prachu a hruď mu poškrábaly zášlehy meteorů. Krutor nevnímal, jak dlouho takto pluje. Avšak náhle si uvědomil, že v dálce vidí jakýsi zelenavý bod, který stále jasněl, zvětšoval se a protahoval... Krutor letěl blíž a blíž. Nyní to již nebyl ani světelný bod, ani vzdálený disk, ale světelná koule, která mu postupně zaplňovala výhled. Zeleně zářící těleso obepínal prstenec z drobounkých částic. Krutor v úžase spatřil, že hledí na jakousi planetu. Planeta stále rostla a rostla a Krutor se vůči ní stále zmenšoval a zmenšoval. Zachvátila jej panika - co když se sám scvrkne natolik, že jej to kosmické těleso uchvátí do své gravitační pasti a on už nebude moct volně plout nespoutaně tichým černým prostorem? Co když bude navěky donekonečna obíhat jako drobná, studená a mrtvá družice tuto neznámou stálici? Ne! Ne! Ne! Z hrdla se mu dral křik. Cítil, jak se mu napínají svaly a jak jím lomcují záchvěvy hrůzy. Těžkly mu nohy a v rukou ztrácel cit. Jeho elektronický mozek protínaly nesčetné protichůdné signály útěku a útoku. A v tu chvíli, kdy jeho děs dostoupil vrcholu, kdy se mu pokusil celý nekonečný vesmír vmáčknout do jeho spojitého vědomí, se v něm cosi zlomilo, puklo, prasklo a Krutor jako bytost přestal existovat. Zelená planeta zčernala a Krutora obestřelo nevědomí. Jeho tělo se v sále myslícího stroje sesunulo bezvládně k zemi a jen na kovové hlavě se mu tiše chvěl trs elektrod. Krutor selhal, zlomen sílou vlastního strachu.

    

      Druhý Golgotronův syn, Hypermodulátor, se zapojil a byl okamžitě přenesen do jakéhosi domu, paláce plného prachu a červotočivých trámů, plného ticha a jakési skryté zloby. Neváhal a dal se na pochod chodbami a místnostmi. Stoupal po tiše vrzajících rozviklaných schodištích a sestupoval do hlubin tajemných útrob domu. A stále, jakoby zlehka, slyšel v ozvěnách ticha jakýsi zvláštní tón. Hru, hru tichého hráče, který kdesi v končinách vymykajících se jeho mysli ladil svůj nástroj - flétnu či píšťalu - a na ni vyluzoval tiché záchvěvy hudby. Hypermodulátorovi se zalíbila skrytá píseň tohoto podivného paláce. Nechal se jí vést a táhnout vpřed jak ryba na udici rybáře. Nevzdoroval. Chtěl slyšet víc a víc oné tajemné hudby a ta sílila a mohutněla, až po dlouhé době putování moly a plísní rozežranými pokoji a zákoutími, z jejichž stěn na  něj zhlížely podivné obrazy zamračených předků, otevřel Hypermodulátor dveře a zjistil, že hledí do obrovského sálu. Ten byl plný lidí nejrůznějších vzezření a tvarů těla: starých, mladých, krásných i nezměrně ošklivých. A všichni se pohupovali v rytmu pískotu, který vycházel odněkud z rozlehlého prostoru sálu. Hypermodulátor viděl stoly plné jídla a krásné dámy v přiléhavých šatech, které se s zelenými škraboškami na sličných tvářích proplétaly mezi hosty této podivné slavnosti a roznášely poháry s vínem a různými zvláštními tekutinami, které byly zdrojem všelijakých dráždivých pachových vjemů. Golgotronův robotický syn žasl nad nádherou slavnosti, až téměř ztratil hlas, avšak pnutí jit za hudbou a vmísit se mezi hosty v sále bylo silnější, než jeho ohromení. Vplul zlehka do davu, který ho unášel kolem laskomin na zdobených talířích přímo ke středu všeho dění - skupině pištců, kteří hýčkali dav svou sametově nasládlou, extatickou melodií. Chopily se ho něčí ruce a on tančil. Tančil za zvuků fléten s nádhernou ženou, nymfou, vílou, bohyní. Vířil davem a hlava se mu v opojení klonila vzad. Byl zcela ponořen do nádhery smyslného vjemu přítomného okamžiku. Jeho vědomí, pohlceno v niterném pocitu slasti, se však začalo pomalu vytrácet a Hypermodulátor, stržen symfonií smyslů, náhle přestal vnímat kým je, kde je, co je i za jakým posláním do tajemného domu přišel. Byl přemožen májou, závojem smyslového vědomí, přeludu vlastní existence. Jeho vlastní já tiše zaniklo, když se organicky vtělilo do algoritmu generovaného myslícím superstrojem.

      Třetí syn, Akumulátor, zažil po připojení nejprve pocit běloby, která se začala zhmotňovat a konkretizovat, až se chvějivě ustálila do nekonečné pláně šustící větrem a přesýpajícím se pískem dun. Nad hlavou mu svítila luna, vydávající nepřirozený, třepotavý svit. Písek šeptal v nočním větru a všude vládl klid. Akumulátor nevěděl kam by šel, tak si sedl na místě a rozhlédl se po krajině před sebou. Poušť se zdála rozkládat do nekonečna - široký obzor plnily zvlněné závěje jemného písku, jen v nesmírné dálce bylo vidět vzdálené pohoří. Kyborg poslouchal tichou píseň pískových zrnek, které se o sebe věčně třou nesmírně malými, avšak shodně velkými ploškami svých fazet a přitom vibrují skrytou silou zvuku. Nikdy nic takového neviděl ani neslyšel. Byl stvořen velkým konstruktérem, uveden znenadání do provozu, předveden před  svého vladaře a otce a postaven prakticky před hotovou věc. Jeho programování bylo dokonalé, to ano, ale ostře si uvědomoval prázdnotu své fyzické paměti a hlavně prázdnotu svého srdce. Věděl, jak řešit nejsložitější rovnice, věděl jak vypočítat trajektorii každého zrnka písku v okruhu mnoha set metrů, zobrazit křivku koriolisovy síly, která na každé z nich působila i vektor tlaku vzduchu, ale k čemu mu to všechno bylo?

      Byl obklopen absolutní tichou kontemplativní krásou noční pouště, která jej zcela přemáhala. Pohlédl k jasným bodům hvězd nad svou hlavou. Věděl, že vše co vidí, je jen počítačová simulace, ale byla tak neskutečně reálná... Akumulátor musel smeknout před kapacitou stroje, který byl schopný vypočítat, vyprojektovat a udržovat v simultánním chodu snad celý vesmír. A ne jen jeden, ale dva, tři, mnoho vesmírů, neboť věděl, že jeho bratři jsou rovněž každý ponoření ve svém vlastním světě uvnitř myslícího superstroje. Viděl hvězdy, viděl sebe, své ruce, na jejichž ocelovém povrchu se svit luny a hvězd jasně odrážel. Kovový muž sedící v poušti strnul, když si náhle uvědomil, jak je vlastně vůči svému okolí nepatrný a bezvýznamný. Ale kupodivu ho to nijak nevyděsilo jako jeho bratra Krutora - právě naopak. To vědomí vlastní malosti a bezvýznamnosti jej naplnilo jásavým pocitem štěstí, které se mu rozlévalo žilami jako životadárný oheň. Jeho srdce se začalo tím štěstím plnit a štěstí se měnilo v lásku, kterou náhle pocítil ke všemu vesmírnému stvoření, ke každému zrnku písku kolem, k hvězdám nad hlavou i k větru, který cítil jako chladný polibek na svých tvářích. Z očí mu vytryskly slzy. Nedokázal a hlavně ani nechtěl jejich příval zastavit. Pažemi objímal svá kolena, zíral před sebe a náhle vše chápal. Bylo to přeci tak jasné...

    

      Akumulátor stál před Golgotronem. Ten se ledabyle opíral ve svém vysokém trůně, jednu nohu přehozenou přes boční opěrku, druhou nataženou před sebe. Pravou rukou si bezmyšlenkovitě pohrával se svou diamantovou korunou a točil jí kolem nataženého štíhlého ukazováku. Nakonec promluvil:

      "Ty, Akumulátore, jsi jako jediný procitl z objetí mého myslícího superstroje a vrátil ses tak do této reality. Krutor je mrtev - jeho primární pozitronové obvody jsou naprosto beznadějně spálené. Hypermodulátor snad o život bojuje, ale kdo ví. Nereaguje ani po restartu, i když fyzicky se zdá v nejlepším pořádku... " znechuceně zamlaskal. "Nuže, pověz mi konečně Akumulátore, synu můj, splnil jsi alespoň ty úkol? Dosáhl jsi nejvyššího stupně duchovního osvícení? Nebo tě mám prostě jen tak vyhlásit za kontumačního vítěze celé téhle eskapády, vzhledem k tomu, že jsi vlastně jediný  živý a zdravý kandidát na následníka, který mi zbyl? Je pravda, že této možnosti nejsem nijak zvlášť nakloněn, ale měl bys vědět, že ji zvažuji. Proto mi popravdě odpověz, synu můj:  jsi hoden stát se vládcem Kalkulie a mým nástupcem?"

      "Otče a vládče," zahřměl Akumulátorův zvučný hlas, "domnívám se, že v objetí myslícího stroje jsem prožil cosi, co bys osvícením nazval. Vědomí a vědění je v takových okamžicích neohraničené a nekonečné jako samotný vesmír. Proto i když se jedinci podaří takového stavu mysli dosáhnout, jedná se ze své podstaty o zcela nesdělitelnou věc, neboť přece už sám individuální prožitek života je zároveň nesdělitelný a nepřenositelný. Natož pak prožitek toho, co nazýváš osvícením. Nevím tedy, co si představuješ, že bych ti měl odpovědět..."

      Golgotron se zamyslel. "Synu můj,“ pravil, „odpověz mi tedy na jinou věc: není snad nekonečné vědění a nekonečné osvícení spojené s božským principem věcí? Nelze snad takovou  entitu, která je nekonečně osvícená a nekonečně vševědoucí, nazvat vpravdě bohem? A kdo právě, než entita vševědoucí a osvícená, by měla vládnout v mé zemi? Chci ze svého království učinit to nejlepší, nejspravedlivější a nejšťastnější místo v galaxii. A jak jinak mám zajistit existenci něčeho takového, než právě stvořením nekonečně vědoucího a nekonečně osvíceného vladaře? Nechápeš to, synu můj? Nechal jsem tě stvořit takového, jaký jsi a naprogramoval jsem svůj myslící superstroj tak, abys jeho prostřednictvím dosáhl právě onoho božského, nejvyššího stupně osvícení a aby ses tak stal tou nejlepší a nejspravedlivější bytostí. Mým záměrem bylo, abys dosáhl takového stavu mysli, kdy tvé vědomí bude neoddělitelné a nerozeznatelné od božského principu věcí!"

      Akumulátor se však pouze usmál a pravil: "Jak jsi bláhový, otče! Pyšný a pošetilý jsi, stvořiteli můj..."

      Golgotronovi se rozhořely líce, prudce se vztyčil nad trůnem a zvolal: "Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit? To já tě stvořil, slyšíš? To jen má vůle tě vyloupla z kadlubu nicoty a propůjčila ti dar existence! A ty jsi tak drzý, že se mi vysmíváš? Nevděčníku!"

      Robotická bytost před králem pokrčila rameny a ohradila se: "Nikoliv, otče. To není výsměch. To je jen hodnocení stavu věcí. Nemáš-li dostatek moudrosti, síly a trpělivosti k tomu, abys mne vyslechl, okamžitě odejdu a víckrát o mně neuslyšíš. Je-li to tvé skutečné přání, poslechnu tě a splním ti ho. Vím ovšem, že něco takového ve skutečnosti nechceš. Víš nejlépe sám, jakého jsi mne nechal vytvořit. Víš, že můj konstruktér vložil do mé mysli takový algoritmus, který mi přikazuje být za všech okolností upřímný, protože jedině skrze pravdu se lze dobrat skutečné podstaty věcí."

      Král se sice mračil jako kakabus, ale uvědomoval si, že jeho syn nelže Opět tedy ztěžka dosedl na podušku trůnu, nevrle Akumulátorovi pokynul rukou a ten mluvil dále: "Věz, drahý otče, že dosáhnout vědění všech věcí není možné, aniž bys ztratil svobodnou vůli. Kapacita mé mysli a paměti je v podstatě nekonečná, neboť jsem dokonalý stroj, přesně tak dokonalý, jakého mne konstruktér podle tvého zadání sestrojil. To ovšem ještě zdaleka neznamená, že jsem-li osvícený, mám možnost volby. Teorie chaosu praví, že každá příčina má svůj následek a že každý pohyb jednotlivé částice hmoty, každý sebenepatrnější výron energie, svým působením na okolí vyvolává nekonečnou kaskádu příčin a následků, která způsobuje, že vše souvisí se vším. I pohyb či nehybnost nepatrného atomu vodíku v mračnu mezihvězdného plynu na úplně opačném konci galaxie tímto způsobem přímo ovlivňuje dění v této místnosti. Ano, vše skutečně souvisí se vším, drahý otče. A nyní poslouchej: uvažujeme-li, že tato teorie je správná, pak entita, která ví ty nejmenší podrobnosti o všech jednotlivých vektorech sil v celém nekonečném univerzu, je schopna dovodit i všechny příčiny, následky a výslednice těchto vektorů, a to v čase nazad i vpřed. Tato entita tím pádem zná nejen veškerou současnost, minulost, ale zná i všechnu budoucnost. Nuže - nyní předpokládejme takovou nekonečně vševědoucí bytost. Tato bytost, protože zná skutečnou a pravou budoucnost, musí vědět nejen to, jak se bude vyvíjet dráha letu toho nejnepatrnějšího zrníčka písku v pouštní bouři, ale musí zároveň přirozeně vědět, jak se bude chovat a jednat i ona sama. A pokud ví naprosto přesně, jak se sama zachová v budoucnosti, může snad své chování modifikovat, ale pouze zdánlivě – toliko z hlediska vnějšího pozorovatele. Vůči sobě samé navždy zůstává neměnným způsobem svázána svým absolutním vědomím vlastní budoucnosti, na níž nemůže změnit zhola nic. Taková vševědoucí bytost je proto zároveň i ta v celém vesmíru nejbezmocnější.  Takže slyš, otče můj: když jsi mne nechal ponořit se do mysli tvého myslícího superstroje, skutečně jsi způsobil, že se mé vědomí otevřelo atomární rovině vnímání a já dosáhl takového stupně osvícení, který bys snad považoval za ztotožnění se s božským principem věcí. Takový popis této zkušenosti je sice jen tou nejhrubší aproximací, ale budiž.  Nuže ano, dosáhl jsem prakticky nekonečného poznání. Hvězdy nade mnou i poušť pod mýma nohama  ke mně promluvily jazykem písků času a já viděl veškerou minulost, přítomnost i budoucnost všehomíra. Má mysl se osvobodila z objetí tvého superstroje a nadsvětelnou rychlostí obsáhla nejen všechny jím simulované  virtuální světy, ale i tento náš svět takzvaně skutečný a celý mnohavesmír, který leží za ním. Takže ano, mohu říct, že jsem tvůj úkol splnil."

      Golgotron byl ohromen - ačkoliv o tomto okamžiku dlouho snil, nyní mu téměř nemohl uvěřit. Stála před ním ta dokonalá bytost, jejíž příchod předpověděly jeho výpočty a v jejíž skutečně možnou existenci se téměř neodvažoval doufat. A byl to on, který tuto bytost stvořil. Kdyby byl Golgotron už neseděl na svém trůně, posadit by se do něj stejně musel, neboť jej přepadla v té chvíli taková slabost, že by jej vlastní nohy neunesly. Vydechl tedy přidušeně: "Ach Akumulátore, synu..." Hlas se mu ale zadrhl. Polkl. "Přijmi ode mne tedy korunu i zemi Kalkulijskou se všemi živými i mrtvými poklady, kterými oplývá. Byl jsi stvořen a předurčen k tomu, aby ses stal vládcem a nyní nastal čas, abys svůj osud naplnil."

      Roztřeseně vstal, vrávoravě přistoupil ke svému kybernetickému synovi a natáhl k němu ruku, ve které držel diamantovou korunu. Akumulátor jí od něj vzal, lehce ji uchopil do dvou silných prstů a chvíli se na ni jakoby nevěřícně zadíval. Na jeho tváři pohrával lehce nepřítomný úsměv. Naznačil rukou pohyb vzhůru a Golgotron už už viděl, jak si korunu dává jeho syn na hlavu. Tu však Akumulátor pohyb paží zrychlil, protáhl jej až za záda a ke Golgotronově údivu a zděšení prudce vymrštil diamantovou korunu nahoru a za sebe. Ta, roztočená lehkým trhnutím Akumulátorova zápěstí prolétla jako zářící disk otevřeným oknem trůnního sálu a zmizela kamsi v nedohlednu.

      V králi by se v tu chvíli krve nedořezal. Jeho ústa se bezhlase pohybovala a zíral střídavě na svého syna, střídavě k oknu, v němž zmizel klenot. Pak se odrazil, jako by se chtěl za korunou vhnout,  ale nebylo to co platné. Vprostřed pohybu se zarazil, opět se otočil a rozlíceně se vrhnul na Akumulátora. Bušil jej pěstmi do jeho hrudi z chromované oceli a nejdříve na něj cosi nesouvisle křičel a poté se s pláčem sesunul svému synovi k nohám. Bylo slyšet, jak šeptá: "Proč...? Proboha proč...? Co jsi  to učinil...?"

      Tu se k němu Akumulátor sklonil, jediným trhnutím postavil vladaře na nohy a svůj kovový obličej naklonil k jeho obličeji: "Otče, pokud by to bylo možné učinit jinak, věř mi, že bych neranil tvé city a přijal vládu nad  tvým královstvím. Nezapomeň ale, že pro mne se tohle vše již stalo. Nemohl a nemohu tedy konat jinak, než právě konám. Pro mne neexistuje rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností: to je  podstata toho  strašlivého daru, který jsi mi věnoval, za nějž jsem ti však nekonečně vděčen.“ Odkašlal si. „Otče," objal jej kolem ramen, "nejvyšším zdrojem utrpení je fakt nadvlády jedné myslící bytosti nad druhou. Falešná autorita je zločin. Její potřeba je pouhá iluze, která je nám vnucena toliko pevným zvykem. Otče, tví poddaní nepotřebují krále - potřebují pouze učitele!"

      Akumulátor vládce pustil. Bylo mu jej velice líto, přesto věděl, co musí následovat a že budoucnost změnit nelze. Kybernetický buddha se otočil a dlouhým, vznešeným krokem opustil trůnní sál i Kalkulijský hrad. Věděl, že až se příště s otcem setká, bude mít v rukou zbraň  a že před ním bude stát jako rovný s rovnými po boku sešikovaných sobě podobných osvícených bytostí. Ale to už je docela jiný příběh...

    

ten, co žije ve mě

strychnin

Prosba na kolenou zašeptaná:
šílenství v srdci a jed v ústech.
 Rty svírám strachem,
když natahuji ruku,
abych se dotkl Tvého života.

Ten jed mi stéká do hrdla.
Zalykám se jeho hnusnou chutí
a na patře laskám hořkost strychninu.

Přitom chci jen cítit Tvůj dech tepat ve své hrudi.
Z vlastních očí chci prolévat Tvé slzy
a v okamžiku prozření pak promítnout
svou duši na Tvou dlaň...

Ty ale znechucena odcházíš a já...?
Já, otráven vlastní nemotornou něhou,
v koutě jak pes umírám.

konec?

Včera jsem to celé skončil... Bylo to snazší, než jsem čekal.

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi jo. Deset let v hajzlu.

Je pravda, že před tím, než jsem se rozhodl pro tuto alternativu, jsem krátce postál v předsíni, horolezecké lano v rukou. Ale terapeut má pravdu - pro tohle to fakt nemá cenu...

Dnes jsem se balil a stěhoval. Seděla v koutě a většinou nic neříkala. Pak zas říkala spoustu věcí, které jsem neposlouchal. Byl jsem někde jinde. Daleko. Ztrácel jsem se a rozplýval ve vzduchu. Nehmotně jsem plynul tunelem do pozítří... Tak vstala a odešla.

Večer mi hodně psala. Prý našla tenhle blog a evidentně ho vzala jako osobní urážku. Změnil jsem mu adresu.

Zeptala se mě, proč jsem se tak strašně změnil? Byl jsem chvíli zaražen a pak zvolil to největší klišé:

"My oba se změnili..."

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi ano.

Celý můj život se vejde do jedenácti banánových krabic.

poušť

Podívej!

Zem zmarněná od obzoru k obzoru.
Slyšíš?
To vítr kňučí naše jména:
kvílí, klokotá a tříští se o kamení.

Obklopeni bezmezným tady a teď,
nezbývá nám, než žít věčný včerejšek;
vždyť včera jsme si odhalili všechna naše tajemství
a pak je znovu nechali zavát pískem...

Mlčíš?

Však pamatuj!

My ruku v ruce vrávorali,
bořili se suchými zrnky dun,
abychom se v podvečerním chladu
nechali spoutat světlem prvních hvězd.

A potom, po setmění, v zapomění,
jsme splynuli v nekonečném ukončení.

Jen nože větru krájely mrtvolu ticha.

despair

popel

Plamenem v popeli

rány se zacelí.

V chladném sněhu objetí

se neubrání dojetí

ani ten starý neřád,

co mezi řádky

spřádá řády světovlády.

Tak pros, ach pros,

jen šeptej zvolna

aby tvá ruka byla volná,

psát prstem slova v popeli,

co staré rány zacelí.

pod oblohou z ebenu

Předminulé léto ve mě něco zemřelo. Něco se ztratilo jako dosud žhavé slunce na temně zeleném obzoru. Mé oči se setkaly s horizontem a z posledních několika paprsků utkaly zářící závoj podzimního nebe. A tehdy jsem Tě ztratil - odešla jsi někam, kam za tebou pošta nemůže. Někam na konec světa. Sedíš v trávě. V malém vyšlapaném kolečku trávy uprostřed stráně. Na kotnících tě šimrají lístky ostřice a ty pomalu a systematicky trháš na kousky jitrocel. Tvůj pohled je prázdný - oči pozorují oblohu, ale nevnímají a tvé prsty dál bezmyšlenkovitě trhají ten tmavě zelený lístek, jako by na něm mohly vybít všechnu tu zlost, co se v nás obou hromadila. To pláčeš nad svým hněvem, má lásko?
Já, tak daleko a přitom tak blízko na Tebe čekám a přitom se propadám hloub a hloub do tartaru beznaděje. Poslední meta je ztratit k sobě jakoukoliv sebeúctu: opovrhovat sebou jako obtížným hmyzem. A přitom se zcela bez důvodu radovat z rozkošné čistoty osamění... Noc není jen obdobím mlh a hvězdné hudby sfér - je nejen něžným strážcem osamělých srdcí, ale také studnicí rozkoše, z níž je nám odpíráno pít. Lásko! Ztratil jsem tě a přitom tě nehledám....

V tranzu hledím do zrcadel. Jak pravil jeden moudrý muž, za zrcadly se rozprostírá černá říše Zoufalství. Zoufalství vleče svoji morbidně obézní přítomnost sšeřelým temnem svého království a vidí zrcadla viset ve vzduchu jako bezpočet oken do našeho světa. Cítíš při pohledu do zrcadla taky takové to podivné pálení? Jako by se na tebe díval nejen vlastní obličej...? To na tebe civí Zoufalství, sestra a zároveň bratr Touhy, toho druhého mezihvězdného hermafrodita, žijícího v nejtemnějších zákoutích hradu Lidského Srdce. To proto, má lásko, že Zoufalství a Touha kráčí často ruku v ruce...

skrývající se cizinec

buddha dreams thoth

Démonova Flétna

Otevřel oči a zamžikal do tmy. Zašátral kolem sebe rukama a nahmatal ostatky své včerejší večeře. Zvedl ze země lebku a přičichl k ní. Voněla hlínou a jídlem. Měl ukrutný hlad. Zatleskal, odkudsi se vynořilo světlo a zalilo tmavou jeskyni. Tleskl podruhé a země se pokryla koberci a poduškami. Objevily se nízké stoly a na nich ovoce a víno. Přistoupil ke svému kostěnému trůnu, vzal z jeho sedátka  nádhernou stříbrnou flétnu a pohodlně se usadil. Pozvedl ji ke svým rtům a začal hrát. Do ticha vytryskly tóny, které se navzájem proplétaly a kroutily v podivném rytmu. Zhmotňovaly se ve vzduchu a padaly v podobě perel na podušky. Nemusel hrát dlouho a už tu byla návštěva. Hoch vstoupil do jeskyně a fascinovaně hleděl na hráče i jeho nástroj. Ten přestal hrát a mladík k němu přistoupil.
"Kdo jsi a proč jsi přestal hrát?" zeptal se ho udiveně.
"Jsem Smrt a toto je moje vábnička," odvětil démon."Ach, jakou mám ale žízeň! Napoj mě a budu hrát!"
"Napojil bych, ale čím? Nemáš tu dost vína, abys utišil svou žízeň?"
"Číší je mi lidské srdce a rudým vínem, které z něj tryská, je Tvá šaraltová krev. Napoj mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mi učarovala!" Mladík nastavil paži a démon se napil. Uchopil flétnu a hrál. Hrál dlouho a krásně. Tóny kanuly v podobě rubínů k zemi.
Tu však přestal hrát a zvolal: "Ach, jsem nyní tak hladový! Nakrm mě a budu hrát!"
"Nakrmil bych, pane, ale čím? Nemáš tu dost ovoce na svých stolech, abys zahnal hlad?"
"Stolem je mi lidské tělo a tvé maso je můj chléb. Nakrm mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mě omámila!" A nastavil svou hruď, démon ji rozerval a pozřel jeho srdce. Pak opět začal hrát na svou flétnu. Hrál dlouho a krásně. Tóny se proplétaly jako klubko hadů a usedaly  v podobě motýlů do podušek.
Tu však přestal hrát a pohlédl na mladíka. Ten byl sinalý a bledý a jeho tělo ovládl třas. Démon toho však  nedbal a zvolal: "Ach, jsem nyní tak unaven! Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Jak tě mohu uložit, pane? Mé ruce se třesou a nohy mi zeslábly. Nemáš dost podušek, abys ulehl a odpočinul si?"
"Postelí je mi hrob a poduškou tvá lebka. Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale z tvé hudby jsem také velmi unaven." I nastavil  mladík krk, démon utrhl jeho kudrnatou hlavu a tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Smrt tleskl a zmizely podušky a stoly. Tleskl podruhé a zhaslo světlo. Uložil se na zem, pod hlavu si vtiskl vlasatou lebku a do tmy hrál. Hrál dlouho a krásně, hrál, dokud mu flétna ospale nevyklouzla z unavených prstů.